Zápis z pěší pouti do Kájova 2026

Hlavní společný úmysl pouti 2026: za mír
Každý den jsme se modlili kromě breviáře za chůze růženec vždy dopoledne radostný /za
farnost, ze které vycházíme a za farnost, do které putujeme/ a světla /za společné úmysly
poutě/a odpoledne bolestný /za naše osobní úmysly/ a slavný / za Papeže Lva a kněze/. Do
společné modlitby vkládáme prosby našich spolufarníků, kteří s námi již fyzicky neputují, ale
svoje vzkazy a přímluvy napsali na papírky a vhodili je do nádoby umístěné v kostele,
náhodně je vybíráme a přečteme nahlas. K modlitbám se během dne připojují i ti, kteří naši
nasdílenou polohu sledují doma na počítači, průběžně vkládáme na stránky i naše fotky.
Společné hospodaření je výhodou zvláště při hromadném obědě v restauraci a nákupu
jízdenek. Základním vkladem do společné peněženky jsou příspěvky našich fyzicky
neputujících spolufarníků, tyto jsou použity jako příspěvky pro farnosti, ve kterých
přespáváme a také jako dar pro cílové poutní místo. Každý z poutníků vkládá na začátku
určenou částku na jídlo, přepravu a placené ubytování.
V pondělí 4.5.2026 jsme se sešli v 7.00 před kostelem sv. Prokopa v Čestlicích, krátce se
pomodlili a dvěma auty přejeli na náměstí do Dobříše. Po osmé ranní již 8 pěších poutníků
/Luděk,Dáša,Honza,Ela, Jára, Jirka M., Kryštof a Vašek/ vyrazilo po žluté značce
/Svatojakubské cestě/ směrem k Vlkovu vrchu. Jeden samostatný poutník /Jan H./ vyrážel již
mnohem dříve, aby doputoval na Svatou Horu a mohl se brzy vracet za svojí rodinou.
Počasí bylo nádherné, cesta přírodou okouzlující. Modlili jsme se, četli přímluvy našich
spolufarníků. Jednoduchý oběd nás čekal v Bukové a odměna kávou a sladkostmi v pozdním
odpoledni v Příbramské cukrárně. Z města jsme poté vystoupali po svatohorských schodech
a jako překvapení se k nám při mši připojil i Petr B. s Danou M., takže nás v lavicích sedělo
10. Na mši jsme se dozvěděli také zajímavé informace o Islandu a zúčastnili se modliteb za
představitele Islandu. Pak již nás čekalo domluvené ubytování v poutním exercičním domě
na Sv.Hoře, jen jsme odložili batohy a vyrazili na společnou večeři do Indické restaurace ve
městě Příbram. Jídlo bylo vynikající, některé velmi pálivé. Po večeři odjížděl Petr s Danou,
Kryštofem a Vaškem a ostatních 6 poutníků se přesunulo na nocleh. Večerní chvály jsme se
pomodlili v kapli Exercičního domu a ulehli do spacáků v pokojích na postelích.
V úterý 5.5.2026 se vstávalo časně, sešli jsme se v kapli na modlitbu breviáře, stihli si koupit
kávu ve společné jídelně a již s batohy jsme spěchali na ranní mši na Svaté Hoře. Na
schodech Jára troubil a krátce jsme hovořili s panem varhaníkem. Počasí bylo krásné,
putování s modlitbou růžence přírodou také. Během dopoledne jsme doputovali až na
zastávku Ostrov u Tochovic, odkud jsme si trochu nakrátili cestu vlakem do Březnice. Při
výstupu z vlaku jsme ovšem zjistili, že jsme na zastávce zapomněli jedny hole. U oběda
v restauraci jsme domluvili, že se pro ně Ela vrátí vlakem tam a zpět popojede o další stanici
a my ostatní půjdeme. Stihli jsme se pomodlit první odpolední růženec a sešli se s Elou,
která přivezla zapomenuté hůlky, v Dobré Vodě. Putování do Čimelic již bylo náročnější,
prudké sluníčko přidávalo únavě, ale kolem sedmé večerní jsme došli do táborové základny,
kde nás čekal správce. Ochotně nám nakoupil potraviny na večeři a skromnou snídani.
Večer se ochladilo a byl očekáván déšť. Obsadili jsme dvě chatky, sešli se na breviář a po
studeném opláchnutí už se každý chumlal do spacáku. Ten den jsme měli za sebou asi 30
km.
Ve středu 6.5.2026 ráno se opět vstávalo brzo. Pomodlili jsme se Ranní chvály, poklidili a po
snídani vyrazili směrem na Vráž. Ten den vyjížděla naše druhá skupina poutníků, tvořená
cyklisty /Blanka, Jana a Vlaďka a manželPetr/ z Čestlic. My pěší jsme ten den obědvali
v lázních Vráž. Na obědě se k nám připojili další dva poutníci /Dominik s Petrou/. Odpolední

putování s modlitbou podél řeky Otavy bylo úchvatné. Krátce jsme se zastavili u skalní kaple
Panny Marie Lurdské, zazpívali za doprovodu trubky. Ve městě Písek nás čekala odměna za
putování ve formě výborné točené zmrzliny. Doputovali jsme na píseckou faru, rozloučili se s
Petrou, která se vracela do Prahy, rozhodli se pro nákup a společnou večeři na faře. 7
poutníků nás uléhalo ke spánku v prostorných pokojích.
Ve čtvrtek 7.5.2026 jsme po jednoduché snídani a modlitbě již s batohy přešli na mši sv. od
8.00 do kostela v Písku. Po mši jsme se rozloučili s panem farářem, také se odpojil Dominik.
Na konci města jsme si udělali nákup svačin, a hlavně vody a už se opět putovalo. Mysleli
jsme na naše farníky, rodiny, počasí bylo stále perfektní. Přes Smrkovice a Maletice
s výbornou stylovou bezlepkovou kavárnou Almacafé jsme došli do Protivína, odkud jsme se
přesunuli autobusem do Vodňan na delší zastávku na obědovou polévku. Udělali jsme si
malý nákup potravin a pak již nás čekala krásná cesta na Lomec, místo ticha a klidu. Kostel
na Lomci je stále otevřen, spali jsme v poutním domě v krásných jednoduchých pokojích.
V pátek 8.5.2026 dorazili na Lomec ráno tři auta s celkem dalšími 6 poutníky /Petr s Karlem,
Jana B. a František a Jana M. s manželem/. Domluvil se logistický přesun aut a putovalo se
ten den do Ktiše na nocleh v diecézním centru mládeže.
V sobotu 9.5. již probíhala pěší cesta do Kájova, kde nás očekávaly sestry. Spojila se s námi
i skupina našich poutních cyklistů.
V neděli 10.5.od 8.00 nás na mši v Kájově bylo celkem 19 poutníků/ dojeli další autem/. Po
mši k už jsme se rozdělili do aut a spěchali k domovům plní zážitků a taky trochu smutku, že
už naše společná pouť skončila, ale o to víc naplnění odhodláním vyrazit příští rok zase.
Pouti zdar!
Dovětek od cyklopoutníků
Putování jarní krajinou spojené s modlitbou a společenstvím našich farníků je pro nás natolik
silnou motivací, že jsme si tentokrát zvolili o něco jednodušší variantu pouti – cyklopouť.
Přeci jen máme starší kolena, méně volného času a také své zkušenosti s puchýři.
Naplánovali jsme si proto trasu ve směru pěších poutníků, s dvoudenním odstupem a se
společným cílem v Kájově.
Velkou iniciátorkou byla Blanka. Přidala se Jana a jakmile o pouti řekla své sestře, připojili se
také Vlaďka a Petr. Ve středu 6. 5. 2026 jsme po úvodním růženci v kostele sv. Prokopa v
Čestlicích vyrazili v 9 hodin na cestu.
První etapa byla nejdelší a zároveň nejnáročnější, především kvůli průjezdu pražskými
příměstskými oblastmi. Nakonec se nám ale vždy podařilo najít cesty mimo frekventované
silnice, často krásnou lesní krajinou. Překročili jsme Vltavu u Davle, vystoupali do Mníšku
pod Brdy a pokračovali brdskými lesy. Trochu jsme se zamotali, což jsme poznali ve chvíli,
kdy jsem musela na opakované dotazy „Jak je to ještě daleko?“ několikrát odpovídat: „Ještě
26 kilometrů.“ Blanka začínala být nervózní z docházející baterie na elektrokole a s obavami
jsme sledovali i tmavnoucí oblohu.
Do Dobříše jsme však dorazili včas. Na zahrádce místní restaurace jsme dobili baterky –
doslova i obrazně. Mezitím se přehnal déšť a my mohli v suchu pokračovat až na Svatou
Horu u Příbrami. Mši svatou v 17 hodin jsme už nestihli, ale v kuchyňce nás přivítal milý
místní kněz, páter Matěj Jirsa. Druhý den ráno sloužil mši svatou, která nám dodala radost i
nadšení do dalšího putování.

Cílem druhého dne byl klášter ve Štěkni. Trasa vedla přes Březnici, kde jsme si prohlédli
nádvoří zámku i zámeckou kapli. Dalším větším městečkem byla Sedlice. Pomodlili jsme se
v kostele sv. Jakuba a nakoukli do obchůdku s nápisem „Sedlická krajka“. Do té doby jsme
netušili, že vedle Vamberka byla významným centrem paličkované krajky právě Sedlice. A
protože ke správné pouti patří i malé radosti, odměnili jsme se výbornou kávou v místní
pražírně a kavárně.
Do Štěkně jsme dorazili hladoví a bez zajištěné večeře. Počítali jsme s tím, že po ubytování
pojedeme ještě asi sedm kilometrů do hospody, kterou jsme měli vytipovanou na mapě.
Sestra Emanuela nás však zastavila se slovy, ať chvíli počkáme, že možná něco zbyde po
ostatních sestrách. A skutečně – postupně přinesla dvě mísy výborného guláše a my si s
chutí přidávali. Během večeře nám vyprávěla o historii místa i okolí a svou radostnou
povahou nás bavila množstvím vtipů, které si stahuje z internetu. Přitom jsme byli předem
upozorněni, že kvůli probíhajícím exerciciím je potřeba zachovávat ticho. Za zavřenými
dveřmi jsme však nikoho nerušili.
V pátek po snídani a ranním růženci v klášterní zahradě jsme vyrazili směrem na Strakonice.
Prohlédli jsme si zvenku hrad, vyfotili se se Spejblem, který zde měl při příležitosti svého
stého výročí výstavu, a po zastávce u soutoku Otavy a Volyňky pokračovali dál kolem
doporučeného kostela v Podsrpu. Dáša nám předtím telefonovala, že musíme navštívit
kavárnu Alma Café v Maleticích. Poslechli jsme ji – a nelitovali, ani přes drobnou zajížďku.
Dalším doporučeným místem byly mariánské Skočice. Právě když jsme přijížděli, chystala se
paní kostelnice zamknout kostel. Když však viděla naše nadšení z nalezené pasovské
Madony, ochotně nám poskytla poutavý výklad o historii tohoto krásného poutního místa.
Pospíchali jsme na páteční mši svatou v 17 hodin do Vodňan, kde jsme v komorním
společenství kolem pana faráře s velkou chutí zpívali, včetně mariánských litanií. Poté jsme
se posilnili v rybí restauraci na vodňanském náměstí, abychom načerpali síly na závěrečné
stoupání alejí na Lomec.
Večer jsme strávili jak v samotném kostele, tak prohlídkou poutního domu, který je s velkou
noblesou a citem opravován. Ať se dílo podaří dokončit v duchu jejich krásného wifi hesla:
„provšechnyhledající“!
Z Lomce jsme po ranním růženci sjeli k zámku Kratochvíle, obešli vodní kanály a chvíli
pozorovali bílé pávy. Další cesta vedla přes Ktiš a díky navigaci od Luďka jsme se nakonec
setkali s pěšími poutníky právě při jejich závěrečném růženci v lese před Kájovem.
Po ubytování nás tři sestry provedly poutním místem a ukázaly nám překrásnou oltářní
Madonu s dítětem. V neděli na ranní mši v 8 hodin dorazili ještě další poutníci – Dalibor,
Kryštof i Dáša. Společná cesta cyklistů do českých Budějovic slunečnou krajinou byla
nádherným dárkem a vlastně ještě jedním poutním dnem navíc.
Budeme na ni dlouho vzpomínat.
Pouti zdar!