Kostel Narození Panny Marie v Průhonicích

Patron kostela: Narození Panny Marie
Pouť: 8. 9.
Datum vysvěcení: 1187

Historie kostela

Románsko-gotický kostel Narození Panny Marie v Průhonicích se nachází v zámeckém areálu poblíž středu obce na okraji plošiny, která se na jižní a západní straně prudce svažuje do údolí potoka Botiče s výškovým rozdílem asi 40 m.

Kostel byl postavený koncem 12. století současně s románskou tvrzí. Jména zakladatelů nejsou doložena, můžeme se pouze domnívat, že šlo o Pány z Průhonic. Z tvrze vedl ve výšce prvního patra do věže kostela můstek, který přiváděl majitele panství na tzv. panskou tribunu neboli emporu, proto je kostel nazývaný tribunového, nebo emporového typu. Majitel panství sledoval bohoslužbu z výše prvního patra, čímž vyjadřoval svá prerogativa. Vstupní otvor ve věži je zachovaný do současnosti. Původní vstup pro věřící lid se nacházel v přízemí jižní strany. Románský kostel vystavěný z pískovcového kvádříkového zdiva tvořila nevelká čtvercová loď s apsidou na východní straně a hranolovou věží na západní straně. V apsidě se nacházelo jediné románské okno, pod kterým se rozkládal oltář.

O 200 let později, tedy ve 14. století, se novým majitelem Průhonic stal mocný rod Pánů z Říčan. Románská tvrz jižně od kostelíka jim patrně již nevyhovovala, proto se přesunuli na opačnou stranu, tj. severně od kostela, kde vystavěli na svou dobu poměrně mohutný opevněný hrad tzv. munitio.  Délka hradu činila 35 m, na severní straně hrad uzavírala hláska, zachovaná do dnešních dnů.

Kromě opevněného hradu Páni z Říčan provedli též gotickou přístavbu kostela se zaklenutou křížovou žebrovou klenbou. Na severní, jižní i východní straně vybíhají z obvodového zdiva charakteristické gotické náběhy, vyrovnávající klenební tlak. Do východní zdi nad oltář bylo opět vloženo románské okno. Zdi kostela byly pokryty nástěnnými malbami s mariánskou tématikou, ale i jinými sakrálními náměty a jsou vročeny přibližně do roku 1335. Nad oltářem můžeme vidět Zvěstování Panně Marii, na severní zdi Madonu na trůnu, držící v ruce francouzskou lilii, dále Smrt Panny Marie, Milosrdenství Boží - Misericordia Dominii, které znázorňuje všechny nástroje, jimiž byl Ježíš mučen. Vchod z jedné strany dekoruje sv. Kryštof přenášející Ježíška, z druhé strany sv. Jakuba s donátorkou. Pod panskou tribunou lze vidět torzo Celebrované mše sv., na jižní zdi je vyobrazený Ukřižovaný Kristus a námět Probodnutí knížete Zdislava. Kolem jižního novogotického okna jsou znázorněny postavy dvou Učitelů církve v biskupských mytrách. Na tzv. Vítězném oblouku je vyobrazený Kristus v mandorle obklopený apoštoly. V dolní části Vítězného oblouku je vyobrazený sv. Václav a sv. Jiří.

V rámci přístavby byla zbourána apsida s původním románským oltářem, ve kterém byla nalezená světící listina. Text listiny, informující o románské události, byl po dokončení přístavby vypsaný gotickou minuskulí na vnitřní evangelijní zeď kostela pod obraz Misericordia Domini. Obsahoval rok vysvěcení, jméno světícího biskupa a soupis svatých ostatků, uložených v relikviáři původního románského oltáře. V současné době je dochována již pouze část textu:

Anno Domini MCLXXXVII haec aula dei confecta ..... a venerabli epo Henrico pragen ecclesie ..... iste relique continentur in ..... vginis Marie, sa pet' apli, s. Georgii m. s. Apollinaris m ..... ata autem maiori horum sanctorum cont. relique ..... s. Bartholomei apli. s. Joannis apli ..... Wenczeslay m. s. Adalberti m. s. Stanislai ..... Innocentii mp s. Gereonis et sociorum .....Gregorii mp. a Marie vginis Magd ..... Hedvigis s. Walburgis .....

Kostel vysvětil v roce 1187 pražský biskup Jindřich Břetislav z rodu Přemyslovců, synovec krále Vladislava a bratranec Přemysla Otakara I. Do historie se tento mimořádně nadaný, vzdělaný a schopný Přemyslovec zapsal jako tzv. bojovný biskup. Soustředil ve svých rukou totiž  i světskou moc a to jak diplomatickou, tak i vojenskou cestou. Pražský biskup Jindřich Břetislav prosadil přičlenění české církve pod římského papeže a krátce před svou smrtí v roce 1192 prosadil v české církvi pomocí papežského nuncia ustanovení celibátu. Toto ustanovení se uvádělo do praxe jen s velkými obtížemi ještě několik století.

Od roku 1404 do roku 1616, tedy 212 let, které pokrývají celé období renesance, průhonické panství přecházelo odkazem v rytířském rodu Dubeckých, později Zápských. Renesance nám zanechala z roku 1508 pozdně gotickou čtyřkřídlou oltářní archu z dílny mistra Vejprnického s obrazy ze života Panny Marie a Ježíše. Z dalších renesančních památek je to na vnější východní zdi alianční znak Mikuláše Bílského z Karišova a Elišky Zápské ze Záp z roku 1527 a na severní zdi alianční znak Zikmunda Zápského ze Záp a Markéty Kravařové ze Šlevic z roku 1599. V dlažbě kostela se nacházelo několik renesančních náhrobků členů rodu Dubeckých a Zápských, uložených v kryptě kostela. Tyto náhrobky byly koncem 19. stol. při stavební úpravě kostela přemístěny na severní a jižní vnější zeď kostela, kde zejména pískovcové náhrobky Dubeckých na severní zdi značně utrpěly povětrnostními vlivy. V dlažbě uprostřed kostela byl ponechaný pouze náhrobek malého děvčátka, Uršuly Zápské.

Na severní straně kostela byly gotické náběhy v renesanci přizdobeny sgrafity ve tvaru psaníček.

V době třicetileté války bylo rozvráceno celé průhonické panství, přičemž byl poškozený i kostel. V roce 1636, tedy ještě během války, panství zakoupil italský šlechtic Antonio Binago, císařský tajný rada, který úspěšně proplouval vřavou třicetileté války s pověstí dobrodruha a zdatného obchodníka. K jeho cti je nutné uvést, že průhonické panství on a později i jeho syn celkem 20 let obnovovali. Kostel měl rozbořenou horní část věže a valenou klenbu lodi, přičemž zanikla panská tribuna. Stavební obnova byla provedená již v raně barokním slohu, přičemž nebyla dodržená původní výška stropu v románské části, který byl snížený asi o 0,5 m. Věž dostala lucerničku a vnitřní zdi kostela dostaly omítku, pod kterou zanikly gotické nástěnné malby. Vnější zdi rovněž dostaly omítku, pod kterou zaniklo charakteristické románské kvádříkové zdivo. Panská tribuna již nebyla obnovená. V roce 1642 nechal Antonio Binago odlít v Norimberku pro zámecký kostel nový, bohatě dekorovaný zvon, který slouží dodnes.

V baroku se na průhonickém panství vystřídalo více majitelů, kteří nezanechali na kostelíku žádnou významnější stopu, snad jedině Des Foursové, kteří v 18. stol. nechali gotický sanktuář poněkud nevhodně přizdobit rokokovou rokají.

V roce 1800 se stal novým majitelem panství Jan Nepomuk hrabě Nostitz-Rieneck, nejmladší ze synů stavitele Nosticova divadla. Sám byl z otcovského dědictví finančně velmi dobře situovaný, ale rodinné bohatství ještě podstatně znásobil jeho syn hrabě Albert, vůdčí osobnost rozvoje hnědouhelné těžby v severních Čechách ve 2. polovině 19. století. Celý život značně pracovně zaneprázdněný, oženil se až v  55 letech v roce 1862. V následujícím roce, se mu narodila dcera Marie Antonie, o osm let později zemřel. Hrabě Albert musel z praktických důvodů přesídlit do severních Čech, do tradičního nosticovského sídla v Trmících (u Ústí nad Labem), čímž Průhonice byly po třicet let spravované pouze správcem. V roce 1885 se dvaadvacetiletá Marie Antonie, dědička Průhonic a mnoha dalších statků, ale především hnědouhelných dolů, a tedy jedna z nejbohatších nevěst Rakouska-Uherska, provdala za pětadvacetiletého Arnošta Emanuela hraběte Sila Tarouca, který do manželství mohl přinést pouze své dobré jméno, inteligenci a vzdělání. Finanční nezávislost, kterou přinesla do manželství hraběnka Marie, poskytla hraběti Arnoštovi příležitost, kterou svým životním dílem, vytvořením Průhonického parku, od roku 2010 zapsaného do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, využil a naplnil vrchovatě. 

Hrabě Arnošt, okouzlený v roce 1885 sice zanedbaným, ale nádherně členitým údolím zámeckého parku, zvolil Průhonice za hlavní sídlo budoucí rodiny. Následoval čilý stavební ruch, při kterém zámek dostal romantickou novorenesanční podobu a v rámci purismu 19. stol. byla v roce 1892 navrácená románsko-gotická podoba i zámeckému kostelíku. Románské kvádříkové zdivo bylo opět odkryto, znovu byla vestavěná panská tribuna, na kterou přicházela rodina Silva Taroucova tzv. suchou nohou z Malého zámku přes zimní zahradu do kostelní věže a schodištěm nahoru. Kostel, osvětlený jediným románským oknem ve východní zdi, byl značně tmavý, proto byly v románské části prolomeny dvě pseudorománská okna a v gotické části dvě pseudogotická okna. Výplně oken tvořily kruhové vitráže, tzv. sklíčka. Při této stavební úpravě byl kvádříkovým zdivem uzavřený též původní vstup do kostela z jižní strany, kde se rozkládal panský dvůr a byl probouraný nový vstup ze severní strany, kde bylo celé zámecké nádvoří parkově upraveno. Na jižní straně kostelíka, u presbytáře, byla přistavěná sakristie. Kostel dostal celkem pět nových, jednotných dubových dveří.  Došlo též k opravě kamenné dlažby, ve které byl ponechaný, jak již bylo uvedeno, pouze uprostřed náhrobek malého dítěte.

Když se stavební úpravy kostela blížily ke konci, pod náhodně odloupnutou vrstvou omítky byly objeveny gotické nástěnné malby. Poté byly odkryté všechny nástěnné malby, které následně zrestauroval akademický malíř Josef Heřman. Ukázalo se ovšem, že provedené stavební úpravy nenávratně narušily celistvost některých výjevů. Navíc, památková péče 20. století hodnotila restaurátorskou práci J. Heřmana poněkud negativně z důvodu domalby nezachovaných částí. Tyto domalby byly v polovině 20. století odstraněny akademickým malířem Jelínkem. Puristická románsko-gotická podoba zámeckého kostelíka z roku 1892 je zachována do současnosti. Pokud jde o oltářní deskovou archu z počátku 16. století, Marie hraběnka Silva Tarouca, jí v obtížné finanční situaci po 1. světové válce v roce 1922 prodala do sbírek gotického umění prvorepublikové Národní galerie poté, co nechala vyhotovit kopii.

Gotické nástěnné malby jsou po 100 letech opět ve velmi špatném stavu. Podílí se na tom zejména skutečnost, že v roce 1892 byla do omítek přidávána sádra za účelem dosažení větší hladkosti zdí. Sádra nabírá vzdušní vlhkost, takže v současné době jsou malby především na chladné severní zdi zasažené plísněmi.  V 90. letech 20. století byla provedená restaurace maleb v románské části kostela včetně nových omítek. Dál se nepokračuje pro nedostatek finančních prostředků. V roce 2000 bylo sponzorským darem provedeno elektrické osvětlení kostela, krátce nato byly na severní stěně do pseudogotických oken vloženy nové vitráže, následovala oprava střechy a nová fasáda celého kostela. V roce 2007 byla v sakristii nahrazená rozpadlá dřevěná podlaha leštěnými dlaždicemi, v roce 2010 byly restaurovány vstupní dubové dveře jak do kostela, tak do sakristie.

Podrobněji, včetně obrazové dokumentace, je historie kostela zpracovaná v připravované publikaci.

Zpracovala: V. Pincová