Zápis poutě

Zápis z pěší pouti do Hrádku u Vlašimi

Jako cíl naší společné pěší pouti jsme letos vybrali kostel sv. Matouše na Hrádku u Vlašimi se Svatou bránou milosrdenství a hlavní společný úmysl modlitby za mládež. Oficiální zahájení proběhlo ve čtvrtek v 9.00 v kostele sv.Prokopa v Čestlicích při mši sv. /bylo nás celkem 10 /. Na první pěší etapu se nás vydalo 7, Judita nás vyprovázela jen malý kousek, pro bolavé koleno. Měli jsme velkou radost, že s námi vychází také naše věrná poutnice Libuška, coby nejstarší účastnice. Cestou přes Benice a Kolovraty jsme se zvládli pomodlit první růženec /radostný/za farnost a farníky naše plus za farnost, do které putujeme a krátce jsme se pomodlili i u kostela v Kolovratech. V Říčanech jsme obědvali v příjemné restauraci a pak už se s námi musela rozloučit Dana s Libuškou. Cestou do Mukařova přes lesy jsme se modlili další růženec /světla/ za společný úmysl pěší pouti a v kostele v Mukařově byla první delší přestávka na svačinu a breviář. Ideální počasí bez deště nám vydrželo celý den, modlili jsme se bolestný růženec za naše osobní problémy, blízké v rodině a pak také růženec /slavný/ za papeže Františka, duchovní pastýře, a nová duchovní povolání. Do kostela v Kostelci nad Černými Lesy jsme doputovali přesně v 18.00 a čekalo nás tam velmi milé přivítání P.Líznerem , zůstali jsme v kostele na mši a pak nás pan farář odvedl k ubytování na faru. Jelikož už dětem kručelo v žaludku, přemluvili jsme i Pátera, aby přijal naše pozvání do místní restaurace. U večeře se nám moc pěkně společně debatovalo na duchovní témata, pozdě jsme se vraceli na faru, pomodlili se Večerní chvály a už se zalezlo do spacáků.

V pátek se vstávalo v 7.00, po Ranních chválách jsme se rozloučili s Páterem, který nás ještě na cestu vybavil drobným čtivem a obrázky a vyprovodil nás na náměstí. Čekali jsme na příjezd Blanky, Milana a Vaška. Blanka dorazila na náměstí s piknikovým košem plným dobrot k snídani a termoskami s čajem a kávou. Posnídali jsme na sluníčku, rozloučili se s Blančiným Milanem, který spěchal domů a vyšli jsme po červené turistické značce. Na okraji Kostelce jsme ještě nakoupili potraviny a vodu na tento den, protože jsme věděli, že poputujeme hlavně přírodou. dopolední cesta nám při růžencích utekla raz dva a obědová pauza s piknikem se uskutečnila na schodech zavřeného kostela v Konojedech. Odpolední etapa byla náročnější vzhledem ke kopcovitosti terénu, ale mohli jsme obdivovat přírodu a v tichosti se sdílet, společně modlit a těšit se na prokopskou Sázavu. Dorazili jsme hlavně vyžíznění a děti hladové na Sázavu

kolem 16.té, takže Ela s Blankou se odměnili kávičkou a my ostatní pořádnou obědosvačinou v restauraci. Kryštof s Vaškem si smlsli na obrovské pizze s feferonkami. V 18.00 už jsme klečeli v kostele, kam dorazil i Dalibor s Vendulou. Po mši nás P.Cigánek uvedl na faru. Vzhledem k průběhu rekonstrukce budovy jsme nejprve vyrazili i s Páterem zahřát se do restaurace, kde nás všechny pohostil Dalibor,ještě než s Vendulou odjeli na nocleh domů. Na faře jsme se pomodlili i s panem farářem Večerní chvály, navlékli si vrstvy oblečení a šlo se spát.

V sobotu nás vítalo sluníčko, v sedm se už vařil čaj a modlili jsme se dohromady Ranní chvály. Po snídani nám Luděk předčítal z myšlenek Papeže Františka k Roku milosrdenství. Po půl deváté nám Páter dal v kostele požehnání na cestu a už jsme šlapali do kopců směrem na Český Šternberk . Blance se ozvalo koleno, takže jsme ji přemluvili, aby se popovezla z Ledečka do Šternberka vlakem a zarezervovala nám zatím místo k obědu. Ráno také dorazil Dalibor s Vendulkou autem do cíle na Hrádek a na kolech nám jeli naproti. Za dopoledne jsme dodrželi rytmus modliteb růžence a breviáře. Velké vítání proběhlo v milé hospůdce pod hradem ve Šternberku. Oběd byl vynikající, bodovala zvláště svíčková. Paní vedoucí byla povídavá a veselá, měli jsme radost, že vidíme člověka, který je rád s lidmi a baví ho práce. Slunečné počasí přálo i různým cyklistům. Odpolední putování bylo také krásné a plné jednoty. Střídavě jsme se opírali o Daliborovo a Vendulčino elektrokolo. A modlili jsme se společně růžence a breviář. Vtom se ohlásila Janička s Járou, že nám šlapou vstříc z Hrádku. Měli jsme radost, když jsme se s našimi skvělými mladými snoubenci potkali na cestě. Luděk zavelel, ať máme růženec navíc a už se předmodlívali i naši snoubenci. Dorazili jsme na Hrádek s dobrou náladou a malou únavou. Mrzelo nás, že během dne místní děti kamenem rozbily zadní sklo Daliborova auta.Jejich táta nechal za stěračem naštěstí lístek. Takže Dalibor vše před odjezdem domů řešil. A to už nás ostatních 8 poutníků vedl Páter do úžasného poutního domu. Těšili jsme se po 3 dnech na spaní na postelích a hlavně na horkou sprchu. Alespoň si můžeme vážit komfortu, který máme doma. Pak jsme ještě mohli všichni projít poprvé Svatou bránou, pomodlit se v kostele Večerní chvály a někteří přistoupili ke Svátosti smíření. Páter Jiří nám krátce vypověděl historii kostela a dozvěděli jsme se o vzácné sošce z doby Karla IV. a také, že na hřbitově odpočívá P.Bělík, kterého si pamatujeme, když jsme kdysi putovali a

spali v charitním domě v Mukařově. Večer se zatopilo v krbu a povídali jsme a vyprávěli si dlouho do noci.

Všem se spalo nádherně a opět nás překvapil Luděk, který brzy ráno vyběhl s batohem do Vlašimi pro snídani. Takže se snídalo bohatě a vesele a to už jsme viděli oknem přijíždějící posádky vozů našich farníků. Všichni jsme se sešli v plném kostele. Nedělní mše ze svátku Nejsvětější trojice byla nádherná. Bylo přítomno plno rodin s malými dětmi z Hrádecké farnosti. Krátce jsme debatovali s P.Ptáčkem a pak jsme poseděli v jídelně poutního domu. Pomalu nastalo loučení, balení a úklid.

Letošní farní poutě se fyzicky zúčastnilo 27 poutníků ve věkovém rozmezí 2 roky až 80 let, někteří putovali celou dobu, jiní vybranou etapu, nebo třeba jen malý kus cesty. Samozřejmě jsme cítili, že mnozí další nás podporovali duchovně.