Jak dopadla pouť 2013

Pro letošní farní duchovní pěší pouť byl zvolen klášter Želiv. Hlavním společným úmyslem - modlitby za duchovní obnovu národa u příležitosti 1150. výročí příchodu věrozvěstů sv.Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.

Shromáždili jsme se ve čtvrtek po 19.té hodině v kostele sv.Prokopa v Čestlicích ke Mši sv. (10účastníků) a pak se odebrali na faru. Po skromné večeři a hlavně zahřátí horkým čajem jsme probrali vše důležité, společně se pomodlili Večerní chvály a rozešli se do domovů včas ulehnout. 
V pátek se vstávalo tentokrát velmi brzy, pro přepravu do Říčan, dále pak vlakem do Benešova a Vlašimi. Před devátou hodinou ranní nás (5 poutníků) pátralo po začátku červené značky na nádraží ve Vlašimi. Směle jsme vyrazili na pochod do lesů a společně se začali modlit Růženec. V Kondraci jsme se dostali do kostela sv. Bartoloměje ke společné modlitbě breviáře. První delší zastávku jsme naplánovali po vyšplhání na Velký Blaník , kde 2 odvážlivci dokonce vystoupali na rozhlednu. Během svačiny nám Luděk předčítal životopis sv.Konstantina z knížečky, kterou nás na cestu vybavil P.Malý. Pak nás čekal sestup na rozcestí pod horou a krásná cesta lesem po zelené turistické značce. Pomalu jsme začínali přemýšlet o příjemné hospůdce na oběd, ale tuto se nám v obci Načeradec nepodařilo najít. V jediné restauraci  na náměstí se již nevaří, tak jsme zde zakoupili jen točené limonády a pivo a v potravinách a uzenářství něco k snědku. Poslední etapa do Lukavce byla poznamenána vydatnějším deštěm, takže jsme se zamaskovali pláštěnkami a vesele se bavili naším vzezřením. 
Kontaktovali jsme paní Miladu, která nám otevírala chalupu určenou na naše přenocování a moc jí děkovali, že nám před příchodem stačila uvařit horký čaj a zatopit v kuchyni v kamnech. Na 18.00 jsme honem pospíchali do kostela sv.Václava na Májovou pobožnost a Mši sv.(dorazili další 4 poutníci vozem). Paní Milada krásně předzpívávala Loretánské litanie. Při delší promluvě jsme sice trochu přemáhali únavu, ale Mše sv. sloužená stařičkým Páterem byla opravdu krásná. Večer ve vyhřátém domečku jsme s velkou chutí snědli vydatnou večeři přivezenou Helenou, Karlem a Janou a čekali na příjezd dalších 2 poutníků. Společně jsme se pomodlili Večerní chvály a do přímluv zahrnuli kromě společného úmyslu i prosby za kněze, všechny, kteří se nemohou pouti účastnit, ale jsou s námi spojeni v modlitbách, dobrodince atd. V pozdním večeru 2 auta s 5 účastníky (včetně Zdeňky, která se rozhodla sobotní pochod neabsolvovat) odjeli a na nocleh zůstala Dana a Ruda.
Sobotní ráno bylo studené až mrazivé, tak jsme moc děkovali za přespání v teple. Po modlitbách, snídani a úklidu chalupy nás 6 poutníků spěchalo v 8 hodin vrátit klíče do práce k paní Miladě. Za Lukavcem se nám otevřel pohled na krásnou krajinu. Procházeli jsme přes louky, lesy,  kolem množství kapliček a křížků u cest, modlili se a těšili se ze společenství. Oběd byl chutný v restauraci v Košeticích. V Červené Řečici jsme nalezli hřiště pro seniory a přestože jsme byli unaveni, neodolali jsme protažení na různých cvičících strojích. Zřejmě pohled na nás vyvoval trochu podivu v místních obyvatelích a návštěvnících sousedního dětského hřiště.
Začal se blížit déšť a tak jsme se rozhodovali, zda najdeme nějakou cukrárnu k přečkání, ale pak jsme se domluvili, že bude lépe nasadit pláštěnky, a vydat se na poslední etapu do lesů před Želivem. Ještě jsme trochu pojedli v lese, Luděk nám opět předčítal přidělené texty, modlili jsme se breviář, Růženec atd. Poslední 2 kilometry v kopcích nad vodní nádrží už jsme se moc a moc těšili do kláštera, až odložíme zátěž ze zad.
První cesta v objektu kláštera mířila ke kostelu Narození Panny Marie a pak honem za paní recepční pro klíče od pokoje. V ubytovacích prostorách bylo příjemně zatopeno a po chodbách jsme naráželi na rozjařené svatebčany. Rozloučila se s námi Dana, pro kterou přijel manžel. Převlékli jsme se do suchého oblečení, připravili jsme si ve velkém pokoji spacáky a po návštěvě blízké vyhřáté kaple jsme se vydali najít restauraci, abychom oslavili naši pouť společnou večeří. Mírnou komplikací bylo uzavření blízké hospody. Plazili jsme se tedy o další kilometr dál. Pozdě večer ve spacácích nám pak ještě Luděk předčítal poslední kapitoly s knížky o našich věrozvěstech. 
Nedělní ráno v klášteře bylo nádherné, dokonce nás probudilo Slunce přes okno. Chodby byly nezvykle tiché i při naší společné snídani. Pak jsme trošku prozkoumávali dostupné prostory v klášteře a v přízemí konventu jsme se vřele vítali se spoustou našich dalších poutníků z Čestlic, kteří přijeli auty na hlavní Mši sv. 
V 10.30 jsme tak obsadili dokonce 3 celé kostelní lavice. Mše sv. byla velmi slavnostní, probíhalo 1.sv. přijímání dětí z Želivské farnosti. Kostel byl naplněn k prasknutí a liturgii doprovázel dětský sbor se zpěvy s Taizé i zpěvy z Hosany.  Byl to opravdu velký a silný zážitek. Honza s tatínkem se s námi po Mši již rozloučili, ale my ostatní jsme se domluvili, že si dojdeme na oběd, protože nás ve 14.00 čekala komentovaná prohlídka kláštera. 
Připojili jsme se k velké skupině turistů, prohlédli si přízemí konventu, restaurovaný refektář, kapitulní síň, velkou kapli, barokní sakristii, dozvěděli jsme se o pohnuté historii Želiva a působení premonstrátů za dlouhá staletí.
Zvlášť hrozivě působí dlouhý seznam 464 internovaných kněží z Československa v letech 1950-1956 kdy se klášter stal internačním táborem a kněží zde byli psychicky týráni a nuceni pracovat v kamenolomu. Také jsme byli seznámeni s osobností 49.Opata Víta Tajovského, který byl zvolen Opatem v roce 1948, v roce 1950 ve velkém vykonstruovaném procesu odsouzen na 20let a dožil se znovunavrácení premostrátů do Želiva, zemřel v roce 1999. Na stěnách je také řada zajímavých fotografií. Ve velkém kostele pak obdivuhodná klenba podle návrhu architekta Santiniho.
Než jsme se všichni rozloučili, nakoupili jsme vzorky piv z Želivského klášterního pivovaru a dětem nějaké suvenýry. 
Tato farní pouť byla již v pořadí devátá, takže se jí také zcela symbolicky zúčastnila velká rodina Devátých. Celkem jsme napočítali 25 farníků, kteří se zapojili a to opět není číslo konečné, protože řada dalších nás podporuje v modlitbách za společný úmysl poutě a to se skutečně počítá.

Fotografie z pouti